Lezec Chvála: Boulder v ZONĚ nabízí pokaždé jinou cestu
Každý trénink jiná cesta. Soustředění, napnuté svaly, hbitost, adrenalin, zábava… To je bouldering. Stěny, ale i skály zdolává bez lana čtyřiadvacetiletý Jan Chvála z Pomezí. Lezení jej uchvátilo před jedenácti lety. Za lezením jezdí po Evropě, jednou byl v Africe, ale občas si střihne trénink i na boulderovce v olomouckém ZONA baru. Ta je otevřená od února.
Jak bys zhodnotil boulder v Zoně v Olomouci?
Jsou to spíše menší prostory, ale dostatečné. Dá se tu vyblbnout na lehkých i těžkých cestách. Navíc na boulderingu je skvělé to, že člověk si může pokaždé vymyslet svou vlastní, novou cestu.
Čím Tě vůbec sportovní lezení zlákalo?
K lezení mě dostali bratranci, kteří mě před jedenácti lety poprvé přivedli na stěnu v Poličce. Tehdy jsem sice hrál závodně hokej, ale tomu přirozenému pohybu při lezení nešlo dlouho odolávat. Dnešní typ člověka často někde sedí, leží nebo se občas projde. Při lezení se přirozeně hýbe celé tělo, a z takového pohybu máte prostě radost.
Co se sportovního lezení týká, je několik stylů. Klasické lezení s lanem (na obtížnost), lezení na rychlost a bouldering. Začínal jsem samozřejmě na stěně klasickým lezením na obtížnost, ale časem jsem přešel na bouldering. Je to lezení na nízkých stěnách nebo skalách, kdy se leze bez jištění a pád je zachycen matrací. Vzhledem k tomu, že studuji a pracuji, je pro mě nejdostupnější bouldering na stěně. Když se ale zadaří, je mi nejlíp na skalách, na čerstvém vzduchu a s partou kamarádů.
Procestoval jsi spoustu zemí, které bouldery nebo skály byly pro Tebe nejvýznamnější?
Jedna z nejtěžších cest, které jsem zdolal, Voigas, byla ve Švýcarském Magic Woodu a druhá v Rocklands v Jihoafrické republice. Tyhle oblasti, co se záseků týká, jsou nejvýznamnější. Nejradši mám ale Bor okolo vesnice Machov v Broumovských horách. Je to jedna z našich největších pískovcových boulderingových oblastí. Pro lezení mám nejraději písek. Tvrdý písek tvoří oblé chyty, lišty, dírky, spáry,… prostě má všechno. Žula má také svoje, ale na pískovcových skálách je techničtější lezení a není tak drsný ke kůži.
Co všechno k boulderingu potřebuješ?
K boulderingu člověk nepotřebuje skoro nic. Pokud jdete boulderovat do skal, potřebujete lezečky, magnézium a bouldermatku. Pro bouldering v ZONĚ vám stačí pouze první dvě zmíněné. V dnešní době se tyto věci dají koupit v každém outdoorovém obchodě.
Co se týká boulderu, je v České republice dostatečné vyžití? I na Olomoucku?
V České republice určitě ano. Výše zmíněný Bor, Sněžník, Petrohrad, Moravský kras a další. Na Olomoucku je pár menších oblastí, zde jsem ale nikdy nelezl.
Je bouldering nebezpečný? Co Tě může na cestě potkat za úskalí?
Člověku se může smeknout ruka nebo na to nemá silově a spadne. Občas se přistihnete, že padáte na zem s utrženým chytem v ruce, ale to není časté a takové chyty se dají poznat. Lezení je sice považováno za extrémní sport, bouldering však není nebezpečný. Nemůže se nic vážného stát, pokud nepřeceníte své síly a víte, kdo vás chytá. V těžkém místě vysoko nad zemí nebo na malém stupu, o kterém nevíte, jestli ho ustojíte, ale určitě pocítíte velké napětí. Adrenalin je nedílnou součástí každého pořádného sportu, tedy i boulderingu.
Jak nejvýš jsi vylezl?
Nejvyšší skály, co jsem lezl, měly padesát šedesát metrů. Délka ale nehraje nejdůležitější roli. Je to několik faktorů dohromady – délka, obtížnost a psychická náročnost cesty.
Praktikoval jsi zážitky z boulderu i v běžném životě?
Člověk se v každém sportu naučí překonávat sám sebe, což je v životě potřeba. Například zkouším cestu, která mi nejde. Jedu několikrát do stejné oblasti a cestu pořád nemůžu vylézt, přitom vím, že na to mám. Je to v psychice, je to boj sám se sebou. A to v životě potřebuji často.
